slepá skvrna
současné řecké drama o nástrahách tohoto světa / dá se vypít teplé pivo? / kam vidí naše oči a kam vidět nechtějí? / spravedlnost je spravedlností silnějších / každá hra má svá pravidla / svět jako banka / život na dluh a úroky, které se neodpouští
autor janis mavritsakis
překlad
markéta kulhánková
úprava textu
peter galdík
režie
klára vosecká
dramaturgie
peter galdík
scéna
anna šmídová
kostýmy
petr vaněk
hudba
ivan acher
multimediální spolupráce
artem bakhmutin
hrají
niki
magdaléna holcová / žena
kateřina krejčí / dívka
naďa melková / první, řezník
hynek tajovský / druhý, mistr
josef trojan / bankéř, zbitý muž
ondřej brett / prodavač
marián chalány / muž
vít hofmann
premiéra 18. října 2024
délka 1 hodina a 50 minut (bez přestávky)
upozorňujeme diváky, že se ve hře objevují tabákové výrobky a že některé scény mohou rozrušit citlivé povahy / doporučujeme návštěvu od 15 let
Janis Mavritsakis: Slepá skvrna
Představení se točí kolem silné ženské postavy Niki v podání Magdalény Holcové, která působivě ztvárňuje emoční zvraty vyvolané ztrátou (...). Za jejím něžným, laskavým projevem se skrývá únava a zoufalství. Inscenace dále rozehrává příběhy několika typizovaných postaviček (...) – jedna bizarnost střídá druhou, přičemž vše směřuje k propletení osudů jednotlivých postav.
Lidský život za šest eur aneb Slepá skvrna v Divadle Petra Bezruče
Herecky je inscenace velmi vydařená, soubor se s pro ně netypickým formátem nenavazujících scén, tvořených z velké části dlouhými, osamocenými monology, a požadavkem až karikovaného projevu vyrovnal se ctí. Krom celkového výkonu Holcové, která zde zvládá uvěřitelně vystavět individuální postavu postupně požíranou zármutkem, mě osobě velmi zaujalo Tajovského herecké ztvárnění posledního Řezníkova monologu.
Kam jedou všechna ta auta? A kdo je vlastně řídí, když se lidské bytosti už vytratily...
Dílo, vycházející ze sugestivní debutové hry řeckého dramatika Janise Mavritsakise odkrývá na pozadí tématu deprese a osobní ztráty hluboké neduhy existence člověka moderní společnosti, kde se mnohé příběhy, stavy či problémy nevědomě (i naprosto vědomě) ocitají na okraji kolektivního zorného pole. Pokud je vůbec ještě možné skloňovat slovo kolektiv ve světě fungujícím na „principu banky,“ v jakém se samozvaně nejinteligentnější tvor potravinového řetězce noří do nejmrzčích útrob nízkých banálních pudů svého sobectví. Kde se opravdu nachází naše přirozenost? V čem tkví ta „bájná“ lidskost? Jsme ještě vůbec jedinci schopnými vyšších citů a hlubokých vazeb?
