Divadlo Petra Bezruče patří mezi umělecky nejvýraznější divadelní soubory v České republice, což dokazuje pravidelné umísťování na předních příčkách prestižních divadelních anket.

Cílovou skupinou jsou v největší míře mladí diváci, studenti středních a vysokých škol. Divadlo však s oblibou navštěvuje také střední i starší generace. Bezruči kladou důraz na moderní divadlo, tvůrčí rozmanitost i progresi a pravidelně spolupracují s předními českými režiséry s výrazným autorským rukopisem. Divadlo se zaměřuje na originální dramaturgii, která zahrnuje moderní ztvárnění klasických děl, objevování a vytváření prostoru pro nová dramatická díla, dramatizace a převádění na jeviště zajímavých nebo „kultovních“ děl literatury a filmu a taktéž díla s regionální tématikou.

Významnou předností je také sehraný a vysoce ceněný herecký soubor. Z největších úspěchů posledních let je to: Cena Thálie za rok 2004 v kategorii Mladý umělec do 33 let pro Lucii Žáčkovou, Cena Thálie za rok 2008 v kategorii Mužský herecký výkon, kterou za roli Mendela Singera v inscenaci Job získal Norbert Lichý, Cena Thálie za rok 2013 v kategorii Ženský herecký výkon, kterou za roli Amy ve hře Můj romantický příběh dostala Tereza Vilišová a Cena Thálie za rok 2014 v kategorii Mladý umělec do 33 let, již získal Lukáš Melník. Pavla Gajdošíková obdržela Cenu divadelní kritiky za rok 2018 (dříve Ceny Alfréda Radoka) za roli Maryši ve stejnojmenné hře bratří Mrštíků. Jakub Burýšek získal Cenu divadelní kritiky v roce 2019 v kategorii Talent roku, stejné ocenění získala v roce 2021 Markéta Matulová. Matulová obdržela v roce 2021 také Cenu divadelní kritiky za roli Věry v inscenaci Špinarka. Hry Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny (2019) a Špinarka (2021) ocenila porota Cen divadelní kritiky v kategorii Poprvé uvedená česká hra. Transky, body, vteřiny se nadto staly inscenací roku 2019.

Kromě domácí scény uvádí Bezruči své inscenace každoročně na tuzemských prestižních festivalech (Mezinárodní festival Divadlo evropských regionů a Čekání na Václava v Hradci Králové, Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, Mezinárodní zlínský festival Setkání/Stretnutie ad.). Tradicí se stala i pravidelná vystoupení v Praze, účast na festivalu ostravských divadel OST-RA-VAR a festivalu Dream Factory Ostrava.

Vzniku Divadla Petra Bezruče předcházela amatérská etapa souboru Kytice, který v letech 1940–1944 založili většinou hudebně založení studenti z Ostravy, za významného přispění šestnáctiletého studenta brněnské konzervatoře Václava Žilky. Prvním představením souboru, které se uskutečnilo v červnu roku 1940, bylo pásmo scénicky upravené Erbenovy Kytice, podle které neslo sdružení název.

Bezprostředně po skončení 2. světové války navázali na tradici souboru Karel Dittler, Oldřich Daněk, Václav Vaňátko a další. Rozhodli se založit divadlo, které by prostřednictvím umění výchovně působilo na děti a mládež. Pod názvem Kytice hráli na Masarykově náměstí číslo 33 v původním sále Divadla loutek. Pro první představení souboru připravil režisér a dramatik Oldřich Daněk s účastí výtvarníka Otakara Schindlera recitační pásmo z české poezie s názvem Chléb s ocelí. Divadlo vystřídalo řadu názvů, dne 1. prosince 1945 bylo přejmenováno na Divadlo mladých, v únoru 1948 na Městské divadlo mladých a název Divadlo Petra Bezruče používá od prosince 1955.

Po rozpadu Kytice našlo své místo na ulici Přívozská v bývalém tzv. Katolickém domě již profesionální divadlo. Dne 1. prosince 1945 zde totiž zahájilo svou činnost Divadlo mladých, zatím neoficiálně, představením Jaroslava Pokorného Jak se Honza učil bát. Prvním veřejným představením uskutečněným dne 3. prosince 1945 byla hra Viktora Dyka Ondřej a drak. Provozovatelem divadla byl tehdejší Svaz mládeže a v jeho vedení se vystřídali dva ředitelé, Václav Vaňátko a po něm Miloš Wasserbauer.

Ke konci první sezóny odešel z Ostravy Miloš Wasserbauer, kterého nahradil Karel Dittler. Svaz mládeže se vzdal provozování divadla, které se začalo potýkat s finančními problémy. Přes všechny potíže divadlo ale v práci pokračovalo, a dokonce představilo nové premiéry, např. pohádku Marie Holkové Popelka, Verneovy Dva roky prázdnin, pohádku Zvířátka a Petrovští nebo pro starší diváky Klicperovu veselohru Divotvorný klobouk.

Teprve od sezóny 1948/1949 přestalo divadlo bojovat o svou pouhou existenci a začalo se plně věnovat svému dobovému kulturnímu poslání. V repertoáru se tak objevila řada sovětských her pro mládež, tzv. pionýrských, ale také hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha či původní satirické revue vznikající přímo v divadle. První inscenace režírovali Karel Dittler a Saša Lichý. Do konce padesátých let se tu vystřídala řada scénografů, hlavně zde ale působil Otakar Schindler.

Mimořádně důležitou se v historii divadla stala sezóna 1959/1960. Díky příchodu téměř celého absolventského ročníku pražské DAMU s režiséry Janem Kačerem a Evženem Němcem začalo divadlo častěji využívat možnost večerních představení pro dospělé. Svou divadelní a hereckou kariéru zde začali např. Petr Čepek, Nina Divíšková, Ladislav Mrkvička či František Husák. Součástí programu divadla se v těchto letech stal i první profesionální satirický kabaret Štafle. Toto významné období bylo sledováno s velkým zájmem nejen diváky, ale i kritiky. V květnu 1961 se soubor přestěhoval do nově postaveného Domu kultury pracujících Ostravy (dnes Dům kultury města Ostravy), kde působil dlouhých čtyřicet let. Většina ze skupiny pražských absolventů patřila později k zakládajícím členům Činoherního klubu v Praze, kam na počátku sezóny 1964/1965 spolu s režisérem Kačerem přešla řada herců.

K výrazným osobnostem, které jsou s Divadlem Petra Bezruče spojeny, patří Luděk Eliáš (* 1923 – † 2018). Dlouhá léta náležel ke kmenovým hercům, v letech 1961–1966 zastával funkci ředitele divadla. Později se věnoval také televizní a rozhlasové činnosti, spolupracoval s filmem a ostravským studiem Čs. televize.

Do konce šedesátých let se o plynulost vývoje divadla zasloužili především režisér a dramatik Saša Lichý (otec herce Norberta Lichého) a výtvarník Otakar Schindler. Hostovali zde také režiséři Evžen Němec či Alois Müller. V repertoáru převažovaly klasické hry (dramatizace Dostojevského, Shakespeara, Molièra) doplněné o hry ze současnosti (Smočkovo Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho). Nechyběly ani pohádky pro děti, dobrodružné příběhy a dramatizace prozaických děl pro mládež, které inscenoval a některé z nich napsal Saša Lichý. Počátkem sedmdesátých let došlo k výměně inscenátorů a řady aktérů, čímž ztratilo divadlo do určité míry kontakt s publikem. Byli angažování dva noví režiséři – Josef Janík a Pavel Palouš – a výtvarnice Marta Roszkopfová, kteří vytvořili nový inscenační profil. V centru pozornosti stál nejčastěji mladý hrdina a současný svět byl vyobrazený v groteskní podobě. K nejvýznamnějším inscenacím patřily např. premiéry her Ulricha Plenzdorfa Nová utrpení mladého W., Equus Petera Shaffera, Villon a ti druzí autora Györgyho Kardose nebo Tráva a divoké jahody od George Ryga. V těchto letech se na prknech divadla diváci mohli setkat např. s Renatou Doležalovou, Johanou Tesařovou, Pavlem Skřípalem nebo Milanem Šulcem.

V roce 1980 bylo divadlo včleněno do svazku Státního divadla v Ostravě jako Činohra Petra Bezruče SDO, když rozhodnutím Krajského národního výboru v Ostravě byla od 1. května 1980 sloučena všechna ostravská divadla pod jediné – Státní divadlo v Ostravě (nyní Národní divadlo moravskoslezské). Poté se v nově připojené činoherní scéně omezil počet večerních představení i celkový počet inscenací za sezónu, naopak vzrostl počet představení pro školy. V roce 1990 se divadlo přestěhovalo do nedaleké budovy na ulici 28. října. Ta do té doby sloužila jako správní budova divadla a byla známá pod názvem Blaník. Zde divadlo působí dodnes. V roce 1991 se divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Divadlo Petra Bezruče. Divadlo Petra Bezruče bylo v roce 1997 zrušeno jako příspěvková organizace a od sezóny 1997/1998 působí v divadle samostatná Divadelní společnost Petra Bezruče. Novodobá historie divadla je spojena s předními osobnostmi české divadelní režie, pro které je příznačný výrazný autorský rukopis.

S příchodem režiséra Michala Przebindy z Karlových Varů byl výrazový rejstřík „bezručáckých“ inscenací doplněn o další umělecké přístupy, při kterých jsou divácké emoce iniciovány s nápaditou fantazií, provázenou intenzivní korekcí racionalisticky zvažovaných postojů.

V nadcházejícím třetím tisíciletí byla produkce Divadla Petra Bezruče výrazně ovlivněna příchodem režiséra Janusze Klimszy. Jeho režijní postupy vycházejí z osobnostně vyhraněné umělecké reflexe společenské problematiky. Mezi nejvíce ceněné inscenace tohoto období patří Skleněný zvěřinec, Prezidentky nebo Pestré vrstvy. Po odchodu Klimszy šéfoval následující sezónu herec Norbert Lichý. Po něm stanul v uměleckém vedení následující dvě sezóny mladý režisér Jan Mikulášek. Jeho zdejší režie byly, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou (např. Evžen Oněgin, Divoká kachna, Na Větrné hůrce). V roce 2008 vystřídal Mikuláška na postu uměleckého šéfa Martin Františák, který se ve své tvorbě soustředil především na tradičnější interpretace klasických textů světové dramatiky (Macbeth, Cyrano, Figarova svatba, Revizor). Hned jedna z prvních Františákových inscenací – Job – vyvolala nadšení u široké divácké veřejnosti i odborné kritiky. Titulní role v interpretaci Norberta Lichého přinesla v roce 2008 Divadlu Petra Bezruče Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon sezóny v oboru činohra.

V průběhu divadelní sezóny 2011/2012 proběhla rozsáhlá rekonstrukce interiérů a technického zázemí.

Od sezóny 2013/2014 se uměleckým šéfem stal Štěpán Pácl, ve svých režiích se zaměřoval na klasické tituly české a světové dramatiky (Strýček Váňa, Audience, Čekání na Godota, Kazimír a Karolína). Po Páclově odchodu do Národního divadla v Praze se uměleckou šéfkou stala Janka Ryšánek Schmiedtová, která divadlo vedla v letech 2015–2019. Jako režisérka je podepsána pod inscenacemi Osiřelý západ, Nahniličko, Škola základ života, Richard III., Mládí v hajzlu, Kdo je tady ředitel?, Maryša, Zapomenuté světlo, Heda Gablerová: Teorie dospělosti a Šikmý kostel.

Od srpna 2019 je uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče režisér Jan Holec. Absolvent pražské DAMU se ostravskému publiku poprvé představil na podzim 2019 režií vlastní adaptace románu Mary Shellyové Frankenstein. Následovala autorská inscenace Bezruči v 60 minutách, která vznikla během lockdownu na jaře 2020, a adaptace filmu Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (společně s dramaturgyní Annou Smrčkovou). V prosinci 2021 měli u Bezručů v jeho dramatizaci a režii premiéru Bratři Karamazovi. V květnu 2022 pak v jeho režii proběhla v Galerii výtvarného umění v Ostravě světová premiéra projektu Stará láska nerezaví. Na konci ledna 2023 měl premiéru Kafkův Proces, pod kterým je Holec opět podepsán jako autor dramatizace i režisér.