bratři karamazovi
dějiny jedné rodiny / román nad romány / otcovražedné hledání pravdy / chlípníci a vroucí srdce / proč žije takový člověk / kluci nepláčou / mají čerti háky? / všichni jsme karamazové
autor fjodor michajlovič dostojevskij
překlad
prokop voskovec
dramatizace a režie
jan holec
dramaturgie
anna smrčková
scéna a kostýmy
jan štěpánek
hudba
ivan acher
asistentka produkce
lucie ošmerová
hrají
starý karamazov
norbert lichý / dmitrij
lukáš melník, dušan urban / ivan
ondřej brett / aljoša
václav švarc / smerďakov
jáchym kučera / kateřina
julie goetzová / grušeňka
barbora křupková / líza
yvona stolařová
premiéra 10. prosince 2021
derniéra 7. prosince 2023
délka 3 hodiny (včetně přestávky)
ocenění
norbert lichý získal za roli starého karamazova cenu jantar 2021 v kategorii mužský herecký výkon roku
Bratři Karamazovi v Divadle Petra Bezruče posilují skvělou tradici této proslulé scény
Představení v režii Jana Holce je zejména přehlídkou vynikajících hereckých výkonů všech aktérů, ale i lákavou pozvánkou k četbě celého románu. (...) I když představení trvá i s přestávkou téměř tři hodiny, divák velmi rychle po začátku ztrácí pojem o čase. Je to dáno způsobem, jakým inscenátoři spolu s herci příběh plný vášně, bouřlivých citů, halucinací některých postav, lásky, nenávisti, citové frustrace, citového vzplanutí i bezcitnosti interpretují.
Ladislav Vrchovský / 11.12.2021
Bratři Karamazovi – ve víru zhoubných vášní
Sled emotivně vypjatých scén plný proseb, přesvědčování, výčitek, výbuchů víry, lásky i nenávisti si vyžádal intenzivní nasazení všech herců, dosud v takové míře na scéně DPB nevídané. Spolu s pevným režijním vedením Jana Holce tak vytvořili obdivuhodnou, byť velmi volnou adaptaci románu Bratři Karamazovi, v provedení, na které se bude dlouho vzpomínat. A snad to také přiměje některé nadšence z publika si tento rozsáhlý a významově nesmírně bohatý román přečíst.
Kdo je to Karamazov?
V tomto případě se ale jedná o zcela nové provedení, za kterým stojí umělecký šéf a režisér inscenace Jan Holec. Spolu s dramaturgyní Annou Smrčkovou přináší vhled do rodinných vztahů, ruských poměrů či otázek víry. Více než o samotný příběh jde o zobrazení postav, emocí a situací, které v sobě dílo nese.
je třeba zabít karamazova?
Lichý se jako Fjodor Karamazov představuje ve skutečně mimořádné formě: úsporná gesta vyvažuje detailní mimikou s šibalsky rozzářeným pohledem i zuřivým výrazem.. Zásadní je ale jeho práce s civilním tónem hlasu, jehož zvukomalebnost kontrastuje s ohavnostmi, které zálibně sděluje světu.
Po Bohu zbyla ozvěna
Inscenace byla zjevně ušita na míru hereckému obsazení. Norbert Lichý v úloze starého Karamazova po delším čase opět jevištně perlí energií bezmála mladickou, intelektem hazardního hráče i šarmem zrale zhýralým. Jeho sebevědomý lidský zmetek, který připomíná satanskou verzi Pantalona z commedie dell’arte, je zásadním důvodem morálního rozpadu mikrokosmu Karamazových.
Ruské duše opět na scéně
Přirozenou dominantou inscenace je výtečný Norbert Lichý jako starý Karamazov. Lascivitu své postavě dodává minimálními gesty, ale také nádherným až zvukomalebným hlasem, v němž všechny lidské poklesky zní krásně odporně.
Byla to klasika, ale ne úplně tak klasická
Tvůrcům se podařilo v mnoha ohledech dodat skoro 150 let starému románu jistou svěžest a to nejen chytlavou hudbou, kvalitními hereckými výkony a nevtíravou scénografií v tlumených barvách, které doplňoval místy barevný light design, jenž ovšem měl své opodstatnění a význam. Zároveň toto zpracování zachovalo témata a myšlenky, jimiž se Dostojevskij ve svém románu zaobírá.
Kde se opravdu nalézá pravda?
Inscenace se na závěr vrací ke křesťanským motivům. Zakončuje ji klidná atmosféra přijímání hostie všemi postavami a následné světelné efekty vyústí v pouhé rozsvícení ukřižovaného Krista, což podněcuje k dalším otázkám. Na závěr bych pouze doplnila větu – pravda jednou vyjde najevo.
Dubský: Ostravar (pátek 2.12.)
Režisér Jan Holec se nespokojil s dramatizací Evalda Schorma, která na českých jevištích zdomácněla, a vytvořil verzi vlastní. Dostojevského román vidí jako drsnou tragikomedii o prudkých vášních, toxických mezilidských (především) vztazích, ale i víře a relativitě pravdy. Holcova režie je dynamická, nespoutaná, vrší na sebe řadu symbolů.