Divoká kachna

{ taková normální rodinka aneb tenhle smrad sotva vyvětráte } drsný sever evropy se v dpb znovu střetává s neméně drsným severem moravy, v něžné režii jana mikuláška / rodinné štěstí neodpovídá ideálním nárokům / z bažiny klamu stoupá zatuchlý vzduch / les se mstí / neodvratná tragédie, ve které hrají prim kostlivci ve skříni a kachny na půdě / inscenace hostovala na Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni, Divadelní Flora Olomouc, Europejska witrina teatralna v Katowicích (Polsko) a v Praze na přehlídce Malá divadla ostravská ve velkém městě pražském

autor henrik ibsen
režie jan mikulášek
scéna marek cpin
kostýmy marek cpin
výběr hudby jan mikulášek
úprava jan mikulášek, zuzana mildeová
dramaturgická spolupráce zuzana mildeová
překlad františek fröhlich

hrají
továrník werle norbert lichý / gregers werle, jeho syn tomáš dastlík / starý ekdal přemysl bureš / hjalmar ekdal, jeho syn jan vápeník / gina ekdalová, hjalmarova manželka sylvie krupanská / hedvika, jejich dcera tereza vilišová / paní sorbyová, hospodyně továrníka werleho marcela čapková / molvik, zběhlý teolog ondřej brett / mudr. relling, lékař dušan urban / hosté na oslavě tereza dubová, pavel johančík, michal weber

premiéra 9. října 2009
derniéra 26. května 2012
délka 2 hod. 20 min.

Inspirací k napsání dramatu Divoká kachna byla Ibsenovi báseň norského autora Johana Sebastiana Welhavena ? Søfuglen. Báseň v pěti slokách vypráví o divoké kachně, která si bezstarostně užívá čistých vln hrajících si s jejím tělem. Jednoho dne však přijde lovec a pro zábavu kachnu trefí. Zvíře již nemůže uniknout do bezpečí svého hnízda, a tak se vydává do temných vod fjordu, jehož vlny zakryjí všechny stopy. Kachna umírá na dně mezi mořskými řasami, na místě kde žijí tiché ryby. Welhavenova báseň byla zamýšlena jako poetická reakce na sérii sebevražd mladých dívek respektive na její poslední oběť. Ibsen tedy převzal básníkovu metaforu, kterou pak plně uplatnil v postavě Hedviky. Práci na Kachně se Ibsen věnuje již v dubnu 1884. Z té doby pochází spousta jeho poznámek, které dokazují, jak pečlivě si budoucí drama promýšlel. Hotový rukopis posílá svému nakladateli v září stejného roku. Čtenáři se záhy dělí na několik táborů. Spisovatel Henrik Jøger se o Divoké kachně vyjádřil v tom smyslu, že společnost netuší, jaké má zaujmout stanovisko, protože jedna stránka dramatu popírá druhou. Ibsen se skutečně snažil v každém svém novém díle neustále překonávat sám sebe a neustrnout v jediném žánru či formě. Divoká kachna spadá do jeho symbolistního období a její žánr není vhodné zjednodušit žádnou obecně platnou definicí. Právě užití symboliky v realistickém rámci bylo tím, co čtenáře znepokojovalo. K Ibsenovu odkazu se kromě jiných otevřeně hlásil i A. P. Čechov a také jistá paralela Divoké kachny s jeho Rackem se zde očividně nabízí. První uvedení hry proběhlo v Bergenu na začátku roku 1885.