Přemysl Bureš / dotazník
Narodil se	V České Lípě z lůna matčina. Ovšem rostl, sílil a v bitkách s praky vítězil i prohrával na vesnici, kterou, jak hladový had, svírala říčka plná pstruhů. Na té vesnici, kde každé dítě bylo podobno sousedovi a nikdo nevěděl proč. V dobách, kdy čokoláda chutnala báječně, jogurt byl jogurtem, Rom ještě Cikánem, poplést Ježíška se Santou nebylo možné a fronty na maso byly denní tváří života.
Studoval	Už ani nespočítám, kolik těch škol bylo, ze které jsem odešel dobrovolně, a ze které ne, ale počítat mě naučili. Pamatuji si jen, že jsem se někdy do školy těšil, a jindy zas ne. A čím jsem byl starší, tím víc ne. Pak jsem si někde na záchodku přečetl na zdi, že škola je stejně jenom barák – tak jsem studií nechal, a nadobro!
Působil	Nejvíc jsem působil na kámoše v partě, to když jsem byl ještě smrkáč. Tak rád jsem pro ně byl příkladem a dělal věci, za které se oplácelo řemenem na holou. Tolik nebezpečí a tolik dobrodružství zároveň…
Hostoval	Mám pocit, že hostuji na této planetě, v tomto životě, v tomto čase. Jako bych měl splnit nějaký úkol, naplnit nějakou roli, a ono se to pořád nedaří a nedaří. Ale až se mi to podaří, narodím se znova, a to teprve bude! No, nejsem hinduista?
Natáčel	Natáčel jsem si celý svůj život a někde uvnitř mé hlavy mi dřímají dlouhé a nesestříhané záběry toho velkofilmu a tu a tam, když mi zavoní nějaká vzpomínka, pustím si nějakou oblíbenou pasáž a říkám si, jak bych to příště natočil jinak.
Nejraději hrál (s)	Nejraději jsem si hrál na doktora. – To mi bylo šest a mými pacienty byly zásadně jen holky z našeho pískoviště. Také jsem si hrál na zpěváka. Sedával jsem u babiččiných kachlových kamen na uhláku, v ruce polínko coby mikrofon, a pořád a pořád zpíval. – Chudák babička.
Inspiruje se	No přece životem kolem sebe, tou mozaikou všedních dnů. Je to takové nekonečné leporelo.
Vzpomíná na	Na všechny své lásky a dobré lidi, které vzal vítr spolu s plachtovím, a já teď bloud na širém moři, jen holé stěžně, a k tomu úplné, ale úplné bezvětří... Že by klid před bouří?
Tají	Všechno! Prý jsem tajemný, jako hrad v Karpatech. Ale vážně: Daří se mi tajit, že jsem optimista, a to úspěšně!

V: Ve Zběsilosti hraješ dvojroli, nájemného vraha Reggieho a protřelého recidivistu Bobbyho. To je opravdu zběsilá kombinace. Nemáš strach se hned na začátku uvést zápornou postavou, pardon, zápornými postavami?
O: Naopak! Už se těším. Každý herec ví, že záporná postava naskýtá více hereckých kreací. V předešlém angažmá jsem velmi často hrál milovníky, tedy postavy nej-kladnější, čímž jsem mohl obracet zlomená srdce diváků na víru, že láska má smysl i v té nejtemnější době. Tady se mi hned na samém začátku nabízí možnost zahrát si dokonalou lůzu, čímž mohu pro změnu obracet divákům žaludky. Což bych velmi rád, protože by to mohl být signál, že stojím na pevném a správném břehu ve ztvárnění oněch padouchů. – Je to výzva!

V: A jinak – souhlasíš s Bobbym, že „jednoduchý řešení je vždycky to nejlepší“, anebo je Ti bližší Reggieho názor, že „někdy člověku nepomůže k přežití vůbec nic“?
O: Souhlasím s Bobbym, že v jednoduchosti je síla, i když vím stejně jako Reggie, že někdy člověku nepomůže vůbec nic.

V: Zběsilost v srdci je o vášnivé a dobrodružné cestě. Láká Tě život „on the road“? Asi ano, když ses, coby rodák z Českolipska, vydal ze severočeského Mostu až do daleké Ostravy…?
O: Pravdu pověda už mě takový život neláká, i když jím vlastně žiju. Mám sen: Postavit dům, kde by bylo blízko do krásné přírody s bystřinou a hlubokými lesy, mít pevnou a zdravou rodinu a žít šťastně až do smrti… Tak mě napadá, že na druhou stranu je lepší být stále na cestách než sejít z cesty. A Ostrava že je pro mne daleká? Znám bližší místa, a přesto jsou mi na hony vzdálená. Co je nějakých 500 km proti vesmírnému nekonečnu? – Šel jsem za dobrým divadlem.

V: A co jiné vášně a dobrodružství?
O: Celý můj život je jedno velké dobrodružství spolu se snůškou vášní.

V: Zřejmě máš i Ty sám hodně dobrodružnou povahu, jestliže jsi před pěti lety opustil podnikatelskou dráhu a přijal angažmá v mosteckém divadle…?
O: No právě. Má dobrodružná povaha se neslučovala s podnikatelskou kariérou. Byl jsem vděčný za to angažmá.

V: Jaké to bylo, začínat u divadla ve „zralém“ věku? A co na to Tví blízcí, rodina?
O: Moji blízcí se s faktem, že jdu k divadlu, mohli leda smířit, věděli, že neobrátím. No, a začínat u profíků ve třiceti? To je, jako kdybys v tomhle věku začal chodit na základní školu. Vzdělání potřebuješ, ale zároveň pociťuješ, že jsi už poněkud starý na takové začátky. Také mi to někteří kolegové dávali dost najevo, ale byl jsem naštěstí odolný a chápal jsem to jako nutné zlo. Dnes se na to dívám s úsměvem.

V: Nakonec zpátky k Reggiemu. Jak říká sám autor, Reggie, to je „zásobárna jižanskejch vtipů“. Nechceš se s našimi čtenáři podělit o nějaký svůj oblíbený vtip? A ani nemusí být jižanský…!
O: Prej je u nás průměrná mzda přes dvacet tisíc. – To byl vtip!